osobnosti regionu

Ludvík Aškenazy

Narozen: 1921, Český Těšín zemřel: 1986, Bolzano (Itálie)

Novinář, básník, prozaik, dramatik, rozhlasový reportér, autor moderních pohádek

Ludvík AškenazyPocházel z těšínské česko-židovské rodiny. Středoškolská studia absolvoval ve východopolské Stanislavi (mat. 1939), studoval slovanskou filologii a obecné dějiny na univerzitě ve Lvově, po vypuknutí 2. světové války byl evakuován do Kazachstánu. Tam působil jako středoškolský učitel do doby, kdy vstoupil do čs. armády v SSSR a zúčastnil se s ní bojů o Sokolovo. Během války obdržel za statečnost několik sovětských a československých vyznamenání. 1945 se seznámil a později oženil s dcerou spisovatele Heinricha Manna. Po válce byl zaměstnán v Čs. rozhlase jako reportér a politický komentátor ze zahraničí. Tato činnost ovlivnila i jeho literární tvorbu, v níž mají významné místo reportáže ze světa a rozhlasové hry. Publikoval v Literárních novinách, Kulturní tvorbě, Hostu do domu, Divadle aj. Od konce 50. let byl spisovatelem z povolání. 1968 emigroval do Německa; tam vydal na dvacet knih, v nichž se většinou vracel ke své starší tvorbě pro děti. Jeho tvorba se pohybuje na pomezí několika žánrů, tvůrčích přístupů a postojů (publicistika a beletrie, poezie a próza, lyrika a epika, tvorba pro děti a pro dospělé, rozhlasová a divadelní dramatika). Pro počátek jeho literární práce jsou charakteristické především reportáže (Německé jaro, 1950, Všude jsem potkal lidi, 1955). Od druhé pol. 50. let - v dotyku s programem "poezie všedního dne" generace Května - propojoval reportážnost a dokumentárnost s přístupem lyrickým a každodennost s fantazií, jež byla blízká obrazotvorností dětí (Dětské etudy, 1955, Ukradený Měsíc, 1956, Indiánské léto, 1956, Milenci z bedny, 1959). Tato orientace se projevila i v Aškenazyho filmové scenáristice (Tam na konečné, 1957). Lyrismus a "dětský" pohled na svět kontrastoval v řadě jeho textů s obrazy krutosti a antihumánního cynismu, spjatými nezřídka s dobou válečnou a osudy Židů v době platnosti norimberských zákonů (Černá bedýnka, kniha básnických textů k fotografiím různých fotografů 20. století, 1960, Vajíčko, 1963). Paměť své generace, hlavně prožitky z války, zpracovával i v rozhlasových a divadelních hrách a filmových scenářích. V tvorbě pro děti vynikl Aškenazy moderními pohádkami (Putování za švestkovou vůní aneb Pitrýsek neboli Strastiplné osudy pravého trpaslíka, 1959, Praštěné pohádky, 1965, Pohádka na klíč, 1967, aj.).


Beno Balchut

Narozen: 14.6. 1913 v Ostravě, zemřel: 10.1. 1985

Operní pěvec

Beno BlachutBeno Blachut se z velmi chudých poměrů se obrovskou pílí vypracoval na jednoho z nejlepších českých operních zpěváků. Začínal na kůru vítkovického kostela a po prvních úspěších se mu lidé z okolí domu složili na cestu do Prahy, aby mohl zkusit zkoušku na konzervatoř. Před komisí, které předsedal Josef Suk zazpíval a byl přijat. Na klavír se učil na nakreslené papírové klaviatuře, přivydělával si na studia např. v mužském sboru Jana Kühna. A 14. dubna 1936 se poprvé v ostravské rozhlasové stanici ozvalo: „Zpívá Beno Blachut!“ Po nepřijetí do Národního divadla zpívá v olomouckém divadle Jeníka v Prodané nevěstě, setkává se s Eduardem Hakenem, kde začíná jejich divadelní partnerství a celoživotní kamarádství. S vyznamenáním ukončuje studium na státní konzervatoři, stále zpívá v Olomouci a pak ho konečně přijímá náruč Národního divadla. Dostává nabídku do Curychu. V roce 1942 se žení s Annou, která mu povila v roce 1946 dceru a v roce 1952 syna. Zpíval snad všechny nejkrásnější role, Šťáhlava v Libuši, Dalibora, Kozinu, Mánka, Florestana, Dona Chosé, Radama, Bezuchova, Dimitrije, knížete Igora, stovky rolí. Splatil vítkovickým všechny půjšky a nezapomínal. Účinkoval v rozhlase, později v televizi, jen zahraničí mu bylo dlouho odpíráno. Až v roce 1954 Moskva, Leningrad a Rostov, Vídeň a Berlín. Rok 1958 přinesl konečně Itálii, Linec, Perrugii, Řím Florencii, Benátky, Paříž i Brusel. Byl nositelem státních cen, Národním umělcem. V roce 1985 umírá a po slavnostním rozloučení v Národním divadle je pohřben v rodinné hrobce na Vyšehradě.


Vilém Závada

Narozen 22.05. 1905 v Ostravě, zemřel 30.11.1982 v Praze

Básník a překladatel

Otec Viléma Závady byl válcířem ve vítkovických hutích. Padl v roce 1915 na ruské frontě. Matka musela rodinu živit sama. Třebaže rodina žila nuzně, byl Vilém Závada jako velmi schopný žák po obecné škole přijat do tercie ostravského gymnázia, kde roku 1923 maturoval. Na Filozofické fakultě UK v Praze studoval slovanskou filologii, češtinu a francouzštinu a ke konci studia připojil i knihovnictví. Po ukončení studií v roce 1927 se Vilém Závada stal redaktorem nakladatelství Aventina, kde uveřejnil desítky referátů a recenzí i rozhovorů s významnými autory, např. s F. X. Šaldou, V. Vančurou a K. Čapkem. Vilém Závada byl členem Devětsilu, V roce 1929 získal doktorát filozofie s disertací Václav Šolc, život a dílo, později vydanou s titulem Václav Šolc, básník Prvosenek. V těchto letech také Vilém Závada navázal přátelství s básníky své generace V. Nezvalem, J. Seifertem a F. Halasem. V roce 1933 odešel Vilém Závada do nakladatelství Melantrich a řídil Listy pro umění a kritiku až do roku 1937. Na redaktorskou a lektorskou práci v nakladatelstvích navázal Vilém Závada dlouholetým působením v Národní a univerzitní knihovně. Řadu let byl činný ve vedení česko-venkovských spisovatelů.